GlassimoČeské sklo je důležitým pojmem ve světě užitého umění z mnoha důvodů. Dlouhá tradice tohoto řemesla v české historii přinesla nejen mnoho nových technologických objevů, ale i neotřelých výtvarných přístupů k technikám, které jsou dobře známé.
Počátky české sklářské tradice je možné datovat někdy na přelom 12. a 13. století, kdy v lesních hutích vznikalo nápojové sklo z takzvaného lesního skla. Repliky tohoto typu jsou dodnes velmi populární – nejen díky svému typickému tvarosloví, ale také lehce zelenkavé barvě, která je pro toto období specifická.
Jak se v průběhu středověku čeští skláři stále zdokonalovali ve svém řemesle, tak se zdokonalovala i surovina, s níž pracovali. Díky technologickým zdokonalením se v zaalpské renesanci stalo české sklo vyhledávaným artiklem. Svým věhlasem se vyrovnalo slavnému benátskému sklu, které je dodneška považováno za vrchol sklářského řemesla.
Za vlády Rudolfa II. zažilo české sklářství opravdovou renesanci. Objevily se nové technologie a také techniky zpracování, podpořené znalostmi italských mistrů. České ryté a broušené sklo se stalo opravdovým pojmem, broušení jako dekorační technika se tehdy využívala především u přírodního kamene ve formě glyptiky (hlavně rytí do horského křišťálu). Ve sklářství jeho využití nemělo obdoby.
České sklářství se dále rozvíjelo a přicházelo s novými možnostmi a přístupy k tomuto ojedinělému materiálu. Věhlas, který si české sklo vybojovalo už v renesanci, si tak oprávněně udrželo až do dneška. V moderní historii sklářství má Česká republika neodmyslitelné místo – mnoho českých sklářských výtvarníků jsou špičky ve svých oborech ve světovém měřítku. Technologie, které často vyvinuli nebo významně zdokonalili čeští skláři a sklářští výtvarníci, se dnes hojně používají po celém světě a těší se velké popularitě (tavená plastika, sochařský přístup k broušení, atd.).
Historie skla jako řemesla
Kořeny sklářství jako řemesla není snadné vystopovat. Nejčastěji skloňovaná teorie tvrdí, že sklo jako materiál začali zpracovávat egyptští skláři více než 3000 let před naším letopočtem. Jejich technologie byla značně odlišná od toho, co si pod pojmem sklářství představujeme dnes. Doboví skláři neznali sklářskou píšťalu, jejich sklovina byla neprůhledná, často sytě barvená. Jejich produkce se skládala výlučně z drobných předmětů a nádob, určených především pro nejbohatší a nejmocnější vrstvu obyvatel tehdejšího Egypta.
Velkým zlomem ve sklářské historii byl objev sklářské píšťaly někdy v 1. století před naším letopočtem, který je nejčastěji přisuzován Féničanům. Technologie foukání skla se rychle rozšířila a naprosto ovládla sklářskou produkci. Nejenže zefektivnila proces samotné výroby, ale umožnila sklářům vytvářet vetší předměty. Od této chvíle se sklářství stalo pevnou součástí mnoha kultur a začalo doplňovat slavnostní tabule významných osob v průběhu celé historie. Ať už zdobilo domovy římských patricijů, hostiny středověkých králů nebo doplňuje atmosféru interiérů současných prezidentských sídel.
Sklo, stejně jako jakýkoli jiný řemeslně zpracovávaný materiál, bylo poplatné nejen technologickým možnostem, ale i dobovým trendům. Právě i díky historickému vývoji skla můžeme vidět, jakými cestami se užité umění ubíralo v průběhu věků. Od jednoduchých gotických nádob s minimálním zdobením přes složité renesanční a barokní tvarosloví až po rafinovanost secese a přísnost funkcionalismu. Je tomu tak dodnes. Sklo v různých formách je trvalým prvkem, který dokresluje naše okolí. Sklo ve formách, které mu dávají moderní designéři, je neodmyslitelnou součástí naší kultury. Je důkazem toho, jak jsme dlouhým vývojem dosáhli materiálu natolik sofistikovaného, že je nejen naším praktickým společníkem každý den, ale také prostředníkem uměleckých idejí a nositelem posledních trendů moderního designu.
