Jak jsme se potkali/ Z jiho - Čech

Galerie Glassimo, Praha

 

V druhé polovině 20. století byla výuka oborů sklářského řemeslav jihočeském regionu spjata především se sklárnou v Chlumu u Třeboně. Zdejší odborné učiliště mělo zprvu za úkol vychovávat novou generaci řemeslníků, především brusičů-kuličů a foukačů skla pro české sklárny.

Vývoj školy po roce 1989 rozšířil nabídku řemeslných oborů o nabídku středoškolského odborného vzdělávání a tak vznikla flexibilně fungující struktura dvou a tříletých oborů brusiče a kuliče skla, foukače skla a nově založeného učebního oboru malíř skla, nového čtyřletého maturitního studia sklářského managementu a uměleckořemeslného zpracování skla. Možnost praktické konfrontace teorie školní výuky s reálným provozem sklárny byla pro pozdější efektivní zařazení studentů do pracovního procesu ideální.

Bohužel v roce 2004 ukončením provozu sklárny byla škola nucena přejít do nového působiště. Nalezla ho v Třeboni, kde postupným slučováním středních odborných škol vznikl subjekt, který dnes nese název OA, SOŠ a SOU Třeboň. Tato změna otevřela novou kapitolu sklářského vzdělávání, které muselo reagovat na reálné možnosti nového působiště i na situaci na trhu práce.

Po roce 1990 mnou i mými absolventy průběžně aktualizovaná koncepce výuky vychází především z důrazu na dobrém zvládnutí základů řemesla. Znalostí jeho historického vývoje, schopností orientovat se v soudobých trendech sklářské produkce a paralelním prohlubováním výtvarných dovedností si postupně studenti tříbí také své estetické cítění. Během celého studia se seznamují s širokým spektrem možností zpracování skla jak v průmyslovém, tak v ateliérovém prostředí – nejenom

s broušením a malbou skla, jak zní oborové zaměření, ale i s procesem realizace tavené plastiky, lehaného skla a vinutím skleněných perel.

Nabyté kompetence absolventi zúročují v reálných podmínkách provozu soukromých firem i ve vlastní tvorbě.

Když mne souběh mnoha okolností postavil v 90. letech 20. stol. do role vyučující nejen sklářských odborných předmětů, bavilo mne učit – hlavně učit myslet v souvislostech. Tento způsob myšlení je trvalou zárukou pro formování osobnosti studenta jako člověka, ale je i výbornou platformou pro odborný růst.

Vždycky mne potěšilo, když jsem potkala mladého člověka, který byl svou zvolenou profesí zaujatý a motivovaný na sobě pracovat. Petr Janský byl ve skupině studentů, se kterými jsem ještě v Chlumu otevírala obor uměleckořemeslného zpracování skla ukončeného maturitní zkouškou. Šťastná doba umožnila studentské práce prezentovat v regionálním měřítku i v zahraničí. Srovnání s výkony studentů jiných uměleckých škol, myslím, přinášelo povzbuzení pro ně i mne.

Když jsem posléze působila na KVV PF ČB a v rámci předmětu Prostorová tvorba vedla i Sklářskou tvorbu, setkala jsem se tam s Petrem a pak i s mladším absolventem třeboňské školy Jakubem Buckem. Petr i Jakub se sklářské tvorbě při studiu učitelství věnovali dál a oběma jsem vedla diplomové práce se sklářskou tématikou. Oba pak nastoupili jako učitelé sklářských oborů v Třeboni a František Jungvirt a Kateřina Karlovcová jsou již jejich absolventi.

Snad jsou tito mladí lidé také příslibem toho, že v jižních Čechách ve 20. století ekonomickou i politickou nepřízní stíhaná práce sklářů z nich ve 21. století nezmizí.

Věra Vejsová, květen 2018